Sluneční rituál
Mám té zimy po krk. Padající vločky jsou sice krásné, popíjení svařáku a vánoční trhy mají své kouzlo, upadnout na ledu se také musí, ale vše má svůj čas. Celou dobu trpělivě jako všichni snáším oblačnou oblohu, sníh střídající déšť.
Soukám se do svetrů, čepici i deštník mám neustále v pohotovosti. A taky rukavice… Kdy mi došlo, že už je to vážně přes čáru? Úplně nevinně jsem se zeptala jedné slečny, jak jí jde zkouškové… A ejhle, prý co jaké zkouškové, vždyť teprve bude. Opáčila jsem, že přece jsme tak akorát v půlce a že to má nějak rychle za sebou. Pohled jako na totálního pomatence mi byl odpovědí a mně to došlo: on už je duben! On už je duben a já žiju duchem v únoru. Protože připustit si únorové počasí v dubnu je minimálně úmorné.
Dnes jsem četla článek o rituálu slunce. Že prý když všichni budeme na to kulaté sluníčko myslet, tak ho přivoláme. A paprsky, představa všeobjímajících paprsků. Já vám nevím. Třeba to funguje. A třeba taky ne. Velikonoce jsou za námi a náhodou – místo být hozena do vody se vyválet ve sněhu je přinejmenším legrace. Navíc čistě statisticky nás čekají po příští roky extrémně teplá jara. Takže hlavně myslet pozitivně.
Zvažuju, že spíš povolám Ťuka a Bzuka. Ten jejich nápad přitlouct sluníčko na oblohu zas nebyl tak špatný.
Slunce v duši přeje a líbá Klára